Je krásný letní den. V jedné ruce drží zvláštní trubkovitou pušku a v té druhé zelený meloun. Na očích má nasazené sluneční brýle a z úst mu visí zapálená cigareta. Travnaté údolí osázené stromy se nachází daleko od civilizace. Ticho a klid. Ideální podmínky. Elegantní blondýn s pomocí provazu zavěsí čerstvý tykvovitý plod na větev stromu a pak začne krokovat. Po zhruba sto metrech se zastaví, popadne střelnou zbraň složenou z tenkých kovových trubiček a podívá se na vzdálený cíl. První kulka meloun těsně míjí. Střelec s precizností hodináře seřídí puškohled a provede druhý pokus. Zásah! Nastal čas otestovat opravdu smrtonosný kalibr – rtuťový náboj. Klika závěru uzamkne nábojovou komoru a modré oko skrze optiku najde zelený terč. Po zásahu se meloun rozlétne na kusy. Skvělé. Příště to bude lidská hlava a ne jen tak ledajaká. Otázkou zůstává, jak francouzského prezidenta dostat na mušku.

Spisovatel a novinář Frederick Forsyth je opravdovou žijící legendou. Nejenže se jeho špionážní a politické bestsellery staly absolutní klasikou světové literatury, ale tenhle rodilý Brit dokonce nějaký čas pracoval jako agent pro MI6. Jeho propracované špionážní romány se díky tomu vždy opíraly o reálný základ podporovaný vynikajícím vypravěčským stylem. Celoživotní dílo tohoto mistra napětí stojí na autenticitě a kladeném důrazu na charakteristiku postav. Nejrůznější druhy problémů jsou v těchto románech zkoumány ze všech stran a na konci cesty stojí vždy nějaké chytré řešení, případně nečekaný dějový zvrat. O vypravěčských schopnostech Forsytha už byly popsány stohy papíru. Ostatně jeho biografie, která vyšla i u nás, nese trefný název Vypravěč (2016).

Už jeho první všeobecně uznávaný román Den pro Šakala (1971) slavil obrovský úspěch po celém světě. Kniha doslova volala po filmovém zpracování, k němuž došlo velmi brzy. O adaptaci se postaral scénárista Kenneth Rose a režie se ujal americký režisér s rakouskými kořeny Fred Zinnemann. Tento uznávaný filmař stavěl po celou dobu své kariéry důležitost scénáře na první místo. Protože Rose odvedl výborný kus práce a vycházel z prvotřídního materiálu, nedal režisérovi jedinou záminku k pochybnostem. Snímek Den Šakala (1974) vznikal v koprodukci Velké Británie a Francie. Ačkoliv Universal Pictures zpočátku počítali s účastí hereckých es ze Spojených států, Zinnemann si díky pověsti a obratným vyjednávacím schopnostem vymohl účast pouze evropských herců. Z dnešního pohledu můžeme konstatovat, že šlo o nanejvýš moudré rozhodnutí.

Důmyslně vystavěná zápletka filmu by se dala shrnout následovně: Je začátek šedesátých let a francouzská militantní teroristická organizace OAS řeší závažný problém. Žlučí jí hýbe čerstvě udělená nezávislost Alžírsku, za níž stojí francouzská vláda v čele se svým prezidentem. Je na čase začít jednat. Prezident Charles de Gaulle musí zemřít. Neprodleně. Plánovaný atentát se však mine účinkem a organizace OAS se otřese v základech. Zbytek teroristické buňky prchá do Rakouska a její členové přemýšlejí, jak danou situaci vyřešit. Potřebují absolutního profesionála, toho nejlepšího z nejlepších. Na scéně se objevuje britský nájemný vrah s krycím jménem Šakal, který je za tučnou sumu ochoten udělat cokoliv. Kontrakt je uzavřen. Francouzské tajné službě se po nějaké době daří zajmout jednoho z vysoce postavených členů OAS, Viktora Wolenského. Ten během tvrdého výslechu vypustí několik informací včetně nic neříkajícího slova „Šakal“. Napínavý závod s časem právě začíná!

S nejzajímavějším aspektem tohoto napínavého snímku se úzce pojí rok jeho vzniku. Abych to vysvětlil: Je zkrátka úžasné sledovat tehdejší mravenčí práci policistů, vyšetřovatelů a francouzské tajné služby bez využití současné technologie. Žádné kamerové systémy, virtuální databáze, drony ani chytré telefony. K dispozici jsou pouze litry černé kávy, kartony cigaret a nekonečná dřina. Jedině tak se mužům zákona může (a také nemusí) povést nebezpečného nájemného vraha dopadnout. Aby tým pracoval precizně a efektivně, potřebuje mít ve svém středu vůdčí osobnost. Přesně takovým mužem je zástupce komisaře Claude Lebel, jehož ztvárnil Michael Lonsdale. Je to přesně ten typ detektiva, který nespí, dokud nemá hotovo, občas trochu obchází pravidla a má k dispozici veškeré dostupné pravomoci. Udělá cokoliv, aby se dostal na kobylku úhlavnímu nepříteli. Když například začnou do éteru unikat přísně tajné informace, neváhá nechat všechny zainteresované osoby včetně svých přímých nadřízených odposlouchávat.

Samotný Šakal s tváří perfektního Edwarda Foxe je patrně dodnes největším tahákem filmu. Absolutní profesionál, který pro úspěšné splnění zakázky neváhá kráčet přes mrtvoly. Je vynalézavý, inteligentní, vysoce organizovaný a jeho důmyslný plán nemá sebemenší chybu. Falšování dokladů, přivlastňování cizích identit, změny vzhledu, přestříkání barvy auta uprostřed lesa. Pro Šakala není nic nemožné. Svůj chlad a citové prázdno dokáže obdivuhodně maskovat. Ve vypjatém okamžiku klidně nasadí odzbrojující úsměv a vlichotí se do přízně osamělé ženy, jen aby se jí později jakožto nepohodlné osoby efektně zbavil. I přes fakt, že postavu Šakala můžeme vnímat záporně či přinejmenším neutrálně, tak jí podvědomě fandíme. Píle, zápal a technická vycizelovanost plánu si jednoduše zaslouží obdiv bez ohledu na přízemně prostou skutečnost. Tedy, že záměry profesionálního vraha jsou čistě zištného rázu a na ničem mu, kromě plánu, nezáleží.

Snímek si udržuje konzistentní tempo a plyn sešlápne až v samotném nervy drásajícím závěru. Nápaditý střih pokrokového Ralpha Kemplena nás pevně drží v centru dění. Cyklické střídání dvou dějových linií, tedy úmorné práce policistů a počínání mazaného Šakala, působí velmi svěže. Skoro jako když neustále přepínáte mezi dvěma kanály a nemůžete se rozhodnout mezi štafetou a střelbou na terč. Chladnokrevný Šakal je navíc vždy o krok napřed, což znásobuje element napětí. Skladba záběrů by stála za samostatný rozbor. Velmi se mi třeba líbí důraz kladený na čas. Záběr na hodiny nám ohlásí přítomnost pozdního večera, náhle zadrnčí telefon a vyšetřovatel novou informaci předá svým nadřízeným. Střih! Následuje opět záběr na ciferník hodin. Již je hluboká noc, zadrnčí telefon a znavený vyšetřovatel předá další informaci nadřízeným, které musí probrat, neboť tou dobou už dávno leží ve svých honosných postelích. Paráda.

Na svou dobu dravý střih udržuje pevný tandemový svazek s kamerou. Jean Tournier svůj nástroj ovládá s grácií a častá absence stativu pomáhá při sledování filmu navozovat téměř polodokumentární pocity. Tomuto faktu dopomáhá i okleštění od jakékoliv filmové hudby. Nachází se zde opravdu jen několik strategicky umístěných motivů, které složil skladatelský velikán Georges Delerue. Všechny výše uvedené prvky dávají této špionážní klasice nefalšovaný punc realismu. Nic zde nehraje na efekt a věci se nedějí samy od sebe. Precizní vrstevnatý scénář posouvá děj neustále kupředu a bez přestání sází do placu nové a nové informace, s nimiž režisér citlivě nakládá. Nikdy tak nehrozí, že by se divák v poměrně komplikovaném příběhu ztratil. Ovšem jestli v něčem Zinnemann opravdu exceluje, pak je to vzestupné dávkování napětí. A vytvořit napínavý film, kde je konec díky historickým skutečnostem už od počátku každému jasný, tomu se říká kumšt.

Snímek Den Šakala ve výsledku evokuje perfektně šlapající motor, jenž si udržuje konzistentní výkon. Jde o semknuté dílo, v němž jednotlivé části pracují ve prospěch celku. Jediné, co záměrně vyčnívá, jsou herecké výkony dvou hlavních postav. Michael Lonsdale a Edward Fox jsou vskutku přesvědčiví. Dva zarytí protihráči. Každý na opačné straně barikády a oba maximálně výkonní ve svých profesích. A právě výkonnost je jediným rysem, který mají obě postavy společný. Po celou stopáž čekáte na jejich osudový střet a v momentě, kdy k němu opravdu dojde, budete mít srdce v krku. Dosud žijící Edward Fox už sice svůj stín z mého pohledu nikdy nepřekročil, ale to nevadí, protože postava Šakala mu zajistila nesmrtelnost.

Frederick Forsyth může být spokojen. Přesně takhle má vypadat filmová adaptace literárního díla. Den Šakala se stal vzorem či spíše učebnicí pro zástupy dalších špionážně pojatých snímků. Zmínit by se slušelo i remake Šakal (1997) s Brucem Willisem v hlavní roli. Režisér Michael Caton-Jones pojal film svojsky a zkusil se vydat jinou cestou, což oceňuji. Ani moderní háv, akčnější pojetí a blonďatý Willis však nezakryjí tuctovou produkci a naprosto toporného Richarda Gera. Průměrná akční podívaná, která originálu nesahá ani po kotníky. Kdepak, král v tomto případě zůstává neporažen. Pokud máte chuť na poctivou kriminálku ze staré školy, určitě neváhejte. Den Šakala je i přes svůj věk stále tím strhujícím filmem s precizně ošetřeným scénářem a unikátní zápornou postavou.